Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mírová pod Kozákovem-Rotštejn-Klokočské skály-Klokočí-Loučky-Besedice- Kalich-Zbirohy-Malá Skála dle KČT (cca 15 km) dle krokoměru (cca14,6 km)

Obrazek

Předpověď počasí přímo vybízela ke sbalení batůžku a vydání se na další – tedy sedmé putování. Zářící zlaté kapradí, skály a pěšinky zasypané barevným listím bříz a  buků , příjemně šustícím pod nohama. Mlha jenž by se dala krájet, sluníčko ne a ne vykouknout – to vše napovídalo tomu, že opravdu usedl na svůj trůn podzim.  Někteří lidé říkají, že právě podzim je nejkrásnějším obdobím v roce. Možná.  Možná mají pravdu – já si to ale nemyslím. Je to předzvěst zimy – dlouhé nekonečné zimy. Je to období, kdy tůristé zajisté začnou pomalu vyměňovat vycházkové hole a kola za “pérkynka“, jak se u nás říká a jaro, jaro to je  v nedohlednu.  Jó, proti gustu žádnej dyšputát! Ale vraťme se na začátek. Do baťůžku jsem tentokrát přibalil i dva kusy PPZ, jak já říkám. Kdyby bylo jo nejhůř a občerstvovací stanice po trase by byly již uzavřeny. Část sedmého putování tak trochu připomíná čtvrté z 28. června. Je tu však malý rozdíl a to  především právě v ročních obdobích, kdy jsme tato místa navštívili. Na Rotštejně se k mému údivu opět objevila cedule s nápisem, o které jsem se zmiňoval již vloni. Jó, malej českej člověk je velice vtipnej! Po bezmála dvou hodinách, které jsme strávili v Klokočských skalách , sestupujeme do Klokočí a vydáváme se přes Loučky k Besedicím.  Občerstvovací stanice zeje prázdnotou, přesto se dovídáme, že je ještě otevřeno – majitel si jenom někam odskočil. Teploměr zde ukazuje pouhých dvanáct stupňů, nikoliv slibovaných sedmnáct, čímž nás přímo vybízí pouze ke krátkému posezení. Podél amfiteátru se vydáváme ke Chlévišti , jedné ze dvou části Besednických skal. Pěšinkou stoupáme do nevelkého kopce. Tu a tam prosvítá mezi větvemi tolik očekávané sluníčko. Na vyhlídce Sokol, však zjišťujeme, že mlha bude pro tentokrát neústupná. Nádherný pohled na hřeben  Suchých  skal, který se zde naskýtá za slunného dne je naprosto jedinečným zážitkem. Před vyhlídkou Kde domov můj, jsme spatřili něco nevídaného! Na okraji pěšiny poskakoval kozel! Fakt, živej kozel! Šmakovalo mu všechno – včetně jeřábků a borůvčí. Posléze jsme zjistili, že se tu nebyl jenom napást, že tu byl i jako turista. K našemu údivu se vyšplhal i na vyhlídku Kde domov můj! Dokonce se tu i podepsal!  Jen jsme s Evou přemýšleli, o tom  jestli z něho ty bobky padaly strachem z té výšky , kterou musel zdolat nebo, z té nádhery vůkol. O kozlíkovi se mluvilo všude. I na Boučkově statku, kde jsme naše sedmé putování zakončili. Mimochodem, až někdy, někde kozlíka v Českém ráji  potkáte, pak vám musím ještě prozradit, že se jmenuje Matěj.

 

Dobrý den, dobré odpoledne, dobrou noc podle toho, co je. Ochranu na cestách a šťastný návrat domů vám přeje patron těchto stránek.

 

Ahoj příště strejda MílaObrazek

Zpět